Tento článek byl uveřejněn začátkem prosince 2025 v německých novinách taz. Zde poskytujeme neoficiální český překlad. Původní článek v němčině: https://taz.de/Aktive-Zivilgesellschaft-in-Tschechien/!6134403/
Antonín Baláž před svým domem v ostravské čtvrti Bedřiška, který měl podle města opustit již v říjnu
Foto: Allegra Schneider
Společně proti demoliční kouli
Patnáct let společného řešení problémů: to spojuje v Ostravě sousedství Romů a Neromů – navzdory všem nepřátelským projevům.
10.12.2025 12:46
Z Ostravy Allegra Schneider
Antonín Baláž žije již téměř 30 let na Bedřišce, čtvrti bývalého hornického města Ostrava na severovýchodě Česka, nedaleko hranic s Polskem. Bedřiška, to jsou tři ulice obklopené kolejemi, firemními areály a rychlostní silnicí, se dvěma starými vícepodlažními cihlovými budovami a mnoha jednopatrovými dvojdomy ze dřeva v takzvaném finském stylu. V jednom z těchto dvojdomů žije i Baláž, Rom a stavitel silnic. Už 30 let se potácí od jedné časově omezené nájemní smlouvy k druhé – někdy tříměsíční, maximálně však dvanáctiměsíční.
Balážova polovina domu je omítnutá růžovou barvou, ale ve srovnání s lustrem, mramorovými vázami, zdobenými skříněmi a čalouněnou pohovkou uvnitř vypadá zvenku téměř nenápadně. I v sobotu se stavitel silnic vrací z práce domů až odpoledne. Unaveně si hněte své velké silné ruce a vypráví.
V tomto domě vychoval tři děti, v roce 1997 založil firmu a dnes zde žije se svou ženou Janette Balážovou a částí své rodiny. Rád by některé věci změnil, pokračoval v renovaci. „Toto okno by se mělo vyměnit,“ ukazuje. „Ale nemůžu ani zasadit růže.“ Už roky nemůže na domě nic stavebně měnit.
Budoucnost je nejistá: jeho nájemní smlouva nebyla prodloužena. K 1. říjnu 2025 měl Baláž s rodinou dům opustit. Rozhodl se však, že výzvu neuposlechne, a že se bude proti městskému obvodu dále bránit právní cestou. Nyní nemůže v noci spát. Ukazuje dvě tašky plné sedativ a prášků na spaní, které bere proti stresu.
Občanská angažovanost v Česku
Od hornické čtvrti k politickému symbolu Bedřiška vznikla jako osada pro horníky v uhelném průmyslu na východě Česka. Od poloviny 90. let se čtvrť zásadně proměnila, když sem městský obvod přesídlil stále více romských rodin. Segregace, která tím nastala, vedla v průběhu let k sociální stigmatizaci.
Změna odzdola Navzdory chybějící institucionální podpoře vyvinuli místní – Romové i Neromové – od roku 2010 společný model soužití. Organizovali renovační práce, vzdělávání a vzájemnou pomoc. Tato iniciativa je dnes považována za vzácný příklad úspěšné integrace místního obyvatelstva.
Politický význam Podle odhadů žije v Česku přibližně 300 000 až 350 000 Romů, což je asi 3,5 procenta z celkového počtu 10,5 milionu obyvatel. Oficiálně však mnohem méně lidí uvádí svou příslušnost k této menšině – ze strachu z diskriminace. Po celé zemi žije mnoho Romů v sociálně vyloučených lokalitách a čelí strukturální diskriminaci. V této souvislosti prezident Petr Pavel označil Bedřišku v roce 2024 za „jedinečný příklad občanské angažovanosti a fungujícího soužití“. Navzdory tomuto uznání však osadě hrozí demolice. Tento konflikt je příkladem přístupu k romské menšině a otázce sociální bytové politiky v Česku – a také toho, zda jsou úspěšné místní integrační modely politicky chráněny, nebo ničeny.
Baláž a jeho rodina jsou prvními Romy v této čtvrti, kteří neuposlechli výzvu k opuštění domu. Baláž požádal na začátku srpna 2025 o prodloužení své nájemní smlouvy a navštívil starostu městské části Patrika Hujduse. Chce, aby se s ním zacházelo rovnocenně a aby dostal smlouvu pokud ne na dobu neurčitou, tak alespoň do roku 2029. Stejně jako jeho soused v sousedním bytě. Ten má smlouvu do roku 2028, i když tam bydlí teprve od roku 2021. Ten také směl renovovat.
Baláž vzpomíná: „Starosta jednou řekl, že za každých 100 000 korun, které my nájemníci sami investujeme do našich domů, můžeme zůstat o rok déle – maximálně však vdo roku 2029.“ To je asi 4 150 eur. Celkem investoval asi 800 000 korun, tedy asi 33 000 eur, než mu byly další práce zakázány. Z jeho pohledu by proto měla být jeho smlouva prodloužena minimálně do roku 2029.
V boji o byt má Baláž podporu – od mnoha svých sousedů a sousedek. Je tu například Neromka Jiřina Štanglerová, která v této čtvrti žije téměř stejně dlouho jako Baláž. To, co se mu nikdy nepodařilo, se jí podařilo před čtyřmi lety: její nájemní smlouva byla prodloužena na dobu neurčitou. Mohla spojit dvě poloviny domu a žije tam se svou rodinou. Výučená kuchařka pracuje jako uklízečka. Podle průzkumů je bohužel i v Česku poměrně vzácné, že Neromové chtějí Romy jako sousedy a naopak. Ale Bedřiška je výjimečné místo – protože jej výjimečným učinili jeho obyvatelé a obyvatelky.
Jiřina Štanglerová žije v této čtvrti již 27 let: „Společně s Romy jsme si stanovili pravidla.“
Foto: Allegra Schneider
Město Ostrava však odmítá prodat Bedřišku jejímu obyvatelstvu. Poté, co byly v roce 1997 domy ve finském stylu převedeny z hornické společnosti OKD a.s. na město, byl odkup příslušných pozemků dokončen až v roce 2017. Podle radnice domy dosáhly konce své životnosti a jejich oprava již není finančně proveditelná. Místní to vidí jinak. Nyní Romové a Neromové společně bojují za to, aby zde mohli zůstat a aby se sem mohli vrátit bývalí obyvatelé a obyvatelky. To je v Česku ojedinělé, protože rasismus vůči Romům je v celé zemi velmi rozšířený.
V roce 2018 se místní od obvodního úřadu dozvěděli, že osada má být zbourána nebo transformována. Mezi květnem 2024 a létem 2025 klesl počet obyvatel a obyvatelek z 82 na 52. Na konci září tohoto roku se další rodiny ze strachu přestěhovaly do bytů, které jim obvod nabídl jako alternativu.
Než Baláž přišel do Bedřišky, bydlel v jiné čtvrti. „Dříve jsme bydleli ve vile s pěti byty – čtyři romské rodiny a jedna bílá,“ říká. Tehdejší starostka však chtěla budovu prodat. Všechny čtyři romské rodiny se přestěhovaly na Bedřišku. Kam se přestěhovala bílá rodina, Baláž neví.
Před rokem 1997 na Bedřišce žili převážně Neromové, vypráví. Podle jeho názoru začalo vznikat na Bedřišce ghetto, když se původní obyvatelstvo odstěhovalo a v 90. letech byli cíleně do této lokality přesídleni Romové – částečně „dobré“, částečně „problémové“ rodiny, jak to formuluje Baláž. Do roku 2010 se situace stále zhoršovala; osada byla spojována s krádežemi, drogami, přepadeními a vandalismem.
Dokud nedošlo k žhářskému útoku neromských sousedů na dům obývaný Romy. V této situaci se obyvatelé a obyvatelky Bedřišky rozhodli se sami zorganizovat a stanovit si pravidla jako komunita. Jiřina Štanglerová, která v této čtvrti žije již 27 let, vzpomíná. „Ze začátku to bylo peklo. Nakonec jsme se rozhodli s tím něco udělat. Uklidili jsme. Setkali jsme se s Romy a stanovili si pravidla.“
„Pravidla“ zahrnují vzájemný respekt, vzájemnou pomoc a poradenství i v případě finančních dluhů, pravidelnou školní docházku dětí. Kromě toho bylo otevřeno komunitní centrum. Postupem času vznikla přátelství mezi Romy a Neromy.
Po práci chodí Antonín Baláž do onoha komunitního centra. Probíhá zde doučování, kurzy nebo workshopy šití. Místnost je vytápěna uhlím, stěny zdobí samolepky s květinami a motýly, vybledlé fotografie vyprávějí o dlouhé historii, kterou má zdejší komunitní práce za sebou. Venku je trávník pečlivě posekaný, všude stojí popelnice, před dveřmi jsou také lavice a dětské hřiště. Na ceduli je vyvedeno jméno osady, pod ním si podávají ruce bílá a černá ruka. Nikdo si už nepamatuje všech deset původních pravidel. Eva Lehotská to považuje za úspěch: „Vidíš, pravidla jsme si vnitřně osvojili a žijeme je!“
Eva Lehotská v komunitním centru (u stolu s telefonem), vpravo vpředu Lydie Habustová, za ní Helena Polhošová
Foto: Allegra Schneider
Lehotská je „neoficiální mluvčí komunity“. V této čtvrti žije asi 17 let. Od roku 2010 se intenzivně „snaží bránit životní podmínky lidí na Bedřišce a pomáhat jim“, říká. „Není to ani tak práce, jako spíše srdeční záležitost, věnovat se lidem a jejich potřebám, tomu, co opravdu potřebují.“ Její dcera Lydie Habustová je již léta blízká přítelkyně svobodné matky a Romky Heleny Polhošové, která bydlí v horním patře komunitního centra. To, že se lokalita díky samoorganizaci mění k lepšímu, je především zásluhou žen. I bytové domy, staré a částečně v špatném stavu, byly opraveny díky vzájemné pomoci.
Patnáct let společného řešení problémů vytvořilo ze sousedství nový společenský prostor. „Bereme se tu jako rodina,“ říkají všichni, co se účastní rozhovoru. Z eskalované a napjaté situace v takzvané problémové čtvrti se stalo klidné místo, kde Romové a Neromové spolu mluví s respektem, hodně se spolu smějí, vyprávějí si anekdoty a příběhy.
„Pro mě neexistují žádné instituce – kromě Evy,“ říká Baláž. Na otázku, proč Štanglerová dostala smlouvu na dobu neurčitou, zatímco on musí opustit svou polovinu domu, a proč jeho soused dostal smlouvu do roku 2028, přestože tam žije teprve 7 let, reaguje – navzdory klidu, který většinou vyzařuje – viditelně rozrušeně. „My tady neděláme rozdíly – ať jsi černý, bílý, oranžový nebo žlutý.“
Antonín Baláž ve svém pohodlném domě, který je však podle města Ostravy neobyvatelný
Foto: Allegra Schneider
V průběhu svého života zažil již mnoho rasismu, a proto dokonce emigroval do Kanady. Vzhledem k jeho barvě pleti, jak říká, nehraje roli, jaké má vzdělání, kolik vydělává nebo jak se chová – vždy je redukován na svou romskou příslušnost. Jako Rom je považován za někoho, kdo „smrdí, krade, je alkoholik, hraje hazardní hry, má mnoho dětí a živí ho stát“. Nikdy se nemluví o tom, že Romové mohou dávat práci i jiným lidem.
Doufám, že Bedřiška se
stane příkladem, kde bude
tento rasismus překonán
Eva Lehotská
Baláž má ve své malé firmě několik zaměstnanců. „Mám tu svou účetní, která to může potvrdit.“ Pomrkává na Evu Lehotskou. Ta zmiňuje jiné téma. „Doufám, že Bedřiška se stane příkladem, kde bude tento rasismus překonán,“ říká. „Češi jsou tolerantnější k jiným menšinám než k Romům. Nechtějí je mít za sousedy.“
Za poslední dvě desetiletí existuje mnoho takových příkladů, některé z nich i v nejbližším okolí. Tendence je přesouvat Romy z centra na okraj města a odtud do vesnic. „Ptám se, jak daleko to ještě může jít. Tato země není nekonečná, Romové musí někde žít. Zkušenosti ukazují, že vznik ghett není nic dobrého,“ říká Lehotská. „Pokud Romové a ‚etničtí‘ Češi žijí společně, mohou se vzájemně obohacovat.“
Romové jsou stále více
vysídlováni z center měst
na jejich okraje
a odtud do vesnic.
Dříve, před více než dvaceti lety, chtěla většina lidí Bedřišku opustit. Dopravní napojení této odlehlé osady je špatné, není tu žádný supermarket. „Na konci ulice bydlí starý pán, pro kterého pravidelně nakupujeme,“ vypráví Jiřina Štanglerová, sousedka Balážových. Starý pán je posledním z bývalých horníků.
Dříve zde žila i matka manžela Štanglerové. „Když nás nyní navštěvují naši příbuzní, vidí, jak se čtvrť proměnila. Nyní by se sem rádi vrátili,“ říká. „Trvalo roky, než se sem opět odvážili přijet.“ Nyní je zde klidná atmosféra. A jsou zde pozitivní výsledky ve vzdělávání. To je v segregovaném českém školském systému, kde je mnoho dětí z romských rodin zařazováno do takzvaných speciálních škol, vzácné.
V prosinci 2022 uvedla česká vláda do úřadu první romskou zmocněnkyni Lucii Fukovou. Již v roce 2021 poukázala na sociální situaci a špatný zdravotní stav Romů v Česku. „V průměru umírají Romové v Česku o 18 let dříve než Neromové. Mělo by se to stát politickým tématem,“ řekla Fuková v rozhovoru pro online magazín HateFree. V té době byla ještě regionální koordinátorkou státního zdravotního úřadu.
Integrační úsilí zdola
Iniciativa obyvatel Bedřišky má velký potenciál, který by měl zajímat všechny, kdo jsou pro dostupné nájemné, ekologické bydlení, komunity založené na principech sdílení a vzájemné pomoci, myslí si Lehotská. Toto „integrační úsilí zdola“ využili například aktéři z jiných čtvrtí v Ostravě pro žádosti o dotace EU nebo prostě proto, aby o něm pozitivně informovali. Řada akademických prací se zabývá tímto neobvyklým sousedským projektem. „Byli tu lidé z projektů EU. Způsob, jakým to tady děláme, je podle nich unikátní. Chtějí to přenést i do jiných míst. Snažili jsme se řešit problémy komplexně, tedy přemýšlet o škole, práci a rodinných problémech jako o celku.
V roce 2024, u příležitosti Mezinárodního dne Romů 8. dubna, přijala česká vláda pod vedením Petra Fialy oficiální definici pojmu anticiganismus. Kromě toho odsoudila diskriminaci Romů na základě předsudků. Definice je symbolická a není právně závazná, ale je považována za změnu politické vůle. Již dříve bylo rozhodnuto, že Romky, které byly nuceně sterilizovány, by měly být odškodněny. V roce 2024 bylo otevřeno pamětní místo v Letech, kde byli během druhé světové války v koncentračním táboře vězněni Romové a Sinti. Desítky let probíhal boj proti velkochovu prasat, který se nacházel na tomto místě a který byl nakonec zbourán.
Prezident České republiky Petr Pavel navštívil Bedřišku v létě 2024 a považuje tuto osadu za unikátní příklad. Vyjádřil obyvatelům svou podporu a v příspěvku na X zdůraznil, že je při svých cestách do jiných „znevýhodněných oblastí vždy uvádí jako dobrý příklad občanské angažovanosti“. V ostravské městské radě však obyvatelé a obyvatelky Bedřišky nemají žádné politické spojence. Unikátnímu projektu, o kterém se dá vyprávět v superlativech, tak hrozí zánik.
12. listopadu 2025 začala demolice. Lehotská posílá fotografie a videa demoličních prací. Bagr bourá dům. Jeden muž stojí na střeše přístavby. Sklání se k jinému, který se jednou rukou drží střechy a jednou nohou stojí na napůl zničené okapové rouře. Vypadá to amatérsky. Další muž stojí na hromadě rozbitých prken a holýma rukama a kleštěmi manipuluje s elektrickým kabelem.
Hodiny bez elektřiny
Celá osada byla kvůli zničenému elektrickému vedení hodiny bez elektřiny, stejně jako nedaleká továrna. Elektroměry nebyly demontovány, zaměstnanec energetické společnosti je později hledal v troskách. Na jedné fotografii je vidět bagr, z domu zbyly jen zárubně vstupních dveří, zbytky zdi, všude leží prkna a nad nimi stříká voda. Jeden muž se pokouší utěsnit díru.
Obyvatelka Lydie Habustová komentuje demolici na Instagramu a považuje plány městské správy za nelogické. „Kde budou bydlet ty uklízečky, dělníci, kteří kopou ulice? Kde mají bydlet, v luxusních rezidencích? S jejich minimálními mzdami asi tězko.“
Na fotografii sedí pět mladých lidí na špici střechy: aktivistvo, které chce podpořit osadu obsazením střechy. V rukou drží transparenty: „Bedřiška přežije!“, „Žádné luxusní rezidence – dostupné bydlení pro všechny!“ Při teplotách kolem osmi stupňů je kovová střecha studená, všichni mají vlněné čepice, tlusté šály a rukavice. Zbourání posledního prázdného domu je prozatím zabráněno. Nyní chce městská rada jednat. Dosud bylo zničeno pět polovin domů. Šestá stále stojí, na střeše jsou protestující.
Bedřiška se stala tématem: ve večerních hlavních zpravodajských relacích veřejnoprávních médií i v některých magazínech. Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková nyní označila tuto osadu za jedinečný příklad integrace a sousedského soužití a její plánovanou likvidaci za morálně a eticky zavrženíhodnou. Místopředsedkyně Senátu Jitka Seitlová (KDU-ČSL) se obrátila na ombudsmana pro lidská práva Stanislava Křečka s žádostí, aby případ prošetřil, zejména s ohledem na právo na důstojnost a rodinu.
Antonín Baláž je věřící. Do kostela nechodí často. Ale myslí si, že jeho víra mu pomáhá být silný a vydržet tuto zkoušku, která už trvá tak dlouho. „Moje žena to vidí stejně jako já. Zejména večer, když je ticho, se dostavuje stres. V noci nemáte tolik rozptýlení. Pak vás napadají různé myšlenky: Co budeme dělat?“